Zemřela, paní Věra

Je to druhé zastavení v posledních 3 měsících, které mě nutí k zamyšlení.
Čas od času člověk odkládá jisté úkony a radosti tak dlouho, až to jednoho dne nelze dohnat.

Když člověk projde exitem, tak už ho nic nevrátí.

Bohužel ani plány, ani přání jej nevrátí. Nenahradí neprožité okamžiky. nevyplní prázdno v útrobách.

Tentokrát je to paní Věra, říkali jí Špinarka. Nezapomenutelný, prožitý, chraplavý hlas. Rockerka duší i životním stylem. Mojí mamky oblíbená zpěvačka. Z jejího hlasu mi šel mráz po zádech.

Připomínám si, co pro mojí mámu znamená, že jí konečně minulou letní sezonu slyšela naživo na Valečově. Ačkoli tam byla posledních několik let každoročně, až poslední rok dostala lístky. Znáte to, jinak by tam ani nešla. Ačkoli už nedostane další příležitost, nemá si co vyčítat. Stihla to.

Pro někoho nejsdílenější video těchto dní, pro mě nezapomenutelný hlas, prožitek, který se nedá nahradit.

Čas o času si člověk najde chvíli uvědomění si, že čas je omezený a má své hranice. Nekonečné odkládání má za njásledek pouze smutek a zklamání.

Tahle vzpomínka je platná více pro naše.

O mé smutné vzpomínce napíšu příště.